Tak jsem ráno docela dlouho spala. Děti byly neznámo kde, asi ve škole, a tak byl doma svatý klid. Ne jako jindy, když se tu sejde celá početná rodina. Spala jsem a spala. A proč by také ne? Člověk potřebuje nabrat síly. I když je nezaměstnaný jako já.

Pak mě děti probudily. Přišly a dožadovaly se oběda. A tak mi nezbývalo nic jiného než poskakovat celou věčnost kolem plotny. Už aby ty děti byly větší a uměly si uvařit, nebo aby nám někdo vyběhal ty obědy pro ně ve škole zdarma. I když ty prý nechtějí, prý tam nemají ani hranolky, ani pizzu, ani kebab.

Docela jsem se tím vařením unavila. A doufala jsem tedy, že si aspoň na chvilku pohovím a třeba i schrupnu. Ale nešlo to. Domů přišel manžel a přivedl nějaké své kamarády. Všichni byli pod parou a měli hlad. Takže jsem jim vařila, zatímco oni dělali vedle něco s elektrickým vedením. Asi vytrhávali dráty ze zdi do sběru. Ale na tom se moc nevydělá a když tak po několika hodinách zase odtáhli, zmizel odsud i náš budík. Možná aby ho dali za pár korun do zastavárny. To víte, když nejsou peníze…

Seděla jsem tu s dětmi. Nebo sama? Už ani nevím. Seděla jsem a dívala se na televizi. Vypnutou. I kdyby zrovna nevytrhali ty dráty ze zdi, stejně by to nebylo jiné, protože jsme asi zase zapomněli zaplatit účet za elektřinu. To se nám občas stává. Ale nikdy víc než pár měsíců za sebou. Pak si jdeme pro příspěvek na bydlení, a tak musíme něco zaplatit, aby nám úředníci něco dali. A samozřejmě jsem tu usnula.

Probudil mě manžel, když se vrátil z hospody. Sotva stál na nohou, a tak ho nějaký kamarád podpíral. Ale jak manžel padnul do postele, hned začal chtít sex. A přece ho neodmítnu! Je to přece můj manžel. Ale když to pak chtěl i ten jeho kamarád, vyhodila jsem ho. Chtěl to, manželovi by to nevadilo, ale nenabízel ani korunu. A tak jsem se umyla a šla spát. Musela jsem se přece vyspat. A pak nalíčit a vyrazit.

Ale když to má člověk takhle náročné a ještě má budík v bazaru… Prostě jsem přišla na ten pracovní pohovor do továrny pozdě. Ne ráno, ale až později odpoledne. Ne v devět, ale asi tak ve tři. Nebo že by v pět? Kdo ví.

A víte, co mi řekli? Že prý jsem nepřišla nejen ve správný čas, ale i s několikadenním zpožděním. A tak už vzali někoho jiného.

A víte vy koho?

Zatracení Ukrajinci! Nejen že je živíme, ale berou nám i práci.